Po pilném trénování 14 dní před akcí, kdy jsem každou jízdu trpěl pádem nebo píchlou duší rozmlsán hlaďoučkým Geissem, vrátili jsme se odhodlaní postavit se vysokobřicháčům (rozuměj těm co nemaj board proklatě nízko) na jejich poli a to v Monínci. Jejich polem to nazývám z toho důvodu, že kromě totálních né-cesta (angl. No-way !)) sjezdů, kde není přes kameny a kořeny vůbec vidět kudy vede trasa, je Monínec částečně pro scootr „friendly“ až na pasáž v lese kde to nemůžeme na kolobrndě pustit stejnou přímou cestou jako kola ale musíme trochu kličkovat což znamená jak ztrátu rychlosti tak času.
Po pátečním koncertě v Chrudimi, po kterým sem byl společensky unaven (je to můj kraj kde mám nebezpečně mnoho známých) se vracíme na kopec koloběžkám střední evropy zaslíbenej a to na Bohdalec abychom druhej den ráno „plni“ sil vyrazili na cestu. Posádku kompletní NCSP crew doplnila Kááza a stala se tak prvním člověkem na světe, který nás viděl sjezdovat aniž by sám jezdil downhill. Dál sestava byla složená ještě ze dvou 4-nohých rabiátů a to Ritchieho a Columbo.
Na místo činu dorážíme s mírnějším zpožděním proti původnímu plánu ale všichni jsou easy a no stress takže v poho. Jenom ještě na parkingu u zimmer frei předáváme stepující Báře její kolena aby mohla trénovat od prvního lana.
Kupujeme permici a registrujeme se (dostáváme pořadový čísla 73 Kuba, 74 Já (>III<) mezi chlapama a 109 Šárka v ženský kategorii). Měl sem si chvilku počkat a 77 byla moje sakra! Razíme smontovat stroje a navlíct atrapy/brnění říkejte tomu jak chcete a pomalu vyrážíme na lano. Včerejšek se podepisuje na rychlosti a koordinovanosti všech pohybů a jednání takže nám to zabírá celkem dost času. Na sedačče směrem na kopec je místama celkem kosa páč je zatažíno a trochu mlha. Jak Bára správně poznamenala není ta mlha jenom kolem nás ale i v našich hlavách.
Dávám první jízdu kdy zjišťuju, že to opravdu není Flow v Geissu a sem z toho po půl kopce celkem dost mimo, že nechápu jakým způsobem to vůbec budu moct dojet dolů. Nakonec to dávám, i když v lesní pasáži trávím asi 5 minut studováním terénu a přenášením stroje nad kamenama a kořenama. Ale závěřečnej výjezd na parkáč kořením zaflekováním předního kola a po jeho logickým smyku v zatážce končím první jízdu na štěrku na zádech – tzn. lehce odřenej levej bok a rameno a lehkej záchvat smíchu nejen u mě ale i u ostatních co na mě čekaj u auta.
Druhá jízda o něco lepší, snažím se vzpomenout co sem jak a kde před 14-ti dny dával. Frnděžel hlava ne a ne si vzpomenout a tak se zase plácám a vlaju jak hadr na holi. Závidím Kubovi jeho pamatováka a zálibu v těchle pro mě mordorech a společně se Šáá přenášíme lesní pasáž po svejch více méně celou. Na závěr na to dupnu a s rozhodnutím, že ten poslední drop před výjezdem z lesa dám doskakuju jak hlupák stejně jako před 14-ti dny na kořen a proto píchám 20-cítku (duši na zadním kole) a zbytek trasy táhnu lesíkem kolem lavic po svých. Třetí jízdu tréningu tím teda vynechávám a vymeňuju duši.
Pomalu začíná závod a to znamená, že s Kubou máme cca hodinu čas do našeho startu a holky cca ještě o půl hodiny víc. Nervozní Šáá nás neustále popohání a tak nakonec dřepíme víc než 3/4 hodiny u starťáku kde není kde si sednout a je tam zima. Díky kouči !).
První jízda se mi vydařila tak na 3 (dojel sem ale hůř to asi nešlo). Po prvních klopenkách sem byl klasicky rozhozenej z neskutečnejch drncáků a tak sem to po třech dropech a klopence doprava za dvojákem zapích stejným stylem jako předtím na parkáči – smyk předního kola. Tentokrát, i když je divný, že sem zatáčel na stejnou stranu, je mírně odřený levý rameno a spálenej loket pod chráničem. Takže před lesní pasáží, která začíná fofrem po dřevěných lávkách (nemyslím tím ty co končej dropama ve dvou až třech metrech výšky) sem už celkem bez síly v rukou, bez dechu, bez rychlosti a s pocitem, že mám bikera co startoval minutu po mě v zádech. Ideální stav. Snažím se to sekat v lese co se dá ale stejně jedu tak na půl plynu. Už od rána zjišťuju, že mi zadní mechanická kotoučovka skoro nebrzdí což na odvaze to pustit taky nepřidá. Vím, že mi to všichni říkaj už od začátku co sem si koloběžku pořídil a já si na tu hydrauliku přes zimu určitě našetřím. Po úspešném výjezdu z lesa (minimum slejzání a odrážení, žádná píchlá duše atd.) mě zalívá pocit blaha, že už mě čekaj jenom lavice a mám to za sebou. Né nadarmo před lesní pasáží vždycky stavíme a nabíráme sílu. To nekonečný zvedání 20-ti kilovýho stroje na zadní aby se člověk dostal přes minimální šutry, který bikeři ani nevnímaj, si vyžádá sakra úsilí a energie. Zbytek lajny dávám v klidu a bez stresu, že by mě biker, kterej mě k mýmu údivu a radosti zároveň nedojel v lese, nějak hodně překvapil dojíždím do cíle. O čas mojí jízdy se nezajímám vzhledem k pádu a problémům v lese. Po vydechnutí svlíkám atrapy a jdeme s Kubou a se psama koukat jak to válý Šáá. Její jízda byla přece jen asi o něco klidnější než moje (doufám, že tenhle report někdy doplní o svoje zážitky i zbytek NCSP krwe) ale možná i díky tomu se divíme jak s přehledem i když očividně s vypětím posledních sil dojíždí poslední klopenky a lavice s cyklouškou v zádech aniž by o ní vůbec věděla a tím její čas dost natáhla. Pro spousty kluků naštěstí, protože by nás tahle bikerka zajela už tohle kolo. Stalo se to ale druhý kolo a tím si vysloužila druhý místo v ženský kategorii.
V jednom sledu po holkách se začíná jezdit druhý kolo ve stejným pořadí tzn. s Kubou máme zase celkem dost času, který trávíme tentokrát bez stresu na terase u lana a pak relaxujeme i u startu kde se už počasí uklidnilo a obloha se vyjasnila – takže už nebyla taková kosa a dalo se sedět na trávě aniž by prdel nějak extrémmě navlhla. Před druhým kolem opět upozorňuju bikera co startuje za mnou na moji nejistotu v lesní pasáži. Jelikož mě první jízdu uklidňoval, že to pořádně naloží až v druhý jízdě mám nejistej pocit jak to tentokrát dopadne. Druhou jízdu dávám bez pádu a i lesní pasáž mi jde už mnohem líp takže před posledníma klopenkama a lavicema se cejtím v klidu a bez stresu z bikera za mnou. Vzhledem k tomu klidu to ale pouštím trochu víc než jindy a po třetí lavici, která mě rozhodila, prolítnu do tý doby mnou nezkoušenou trasou skokem přes šutry z pravý strany stromu (kdo tam byl asi ví kudy). Z toho si frajtružel pamatuju jenom zúžený vidění a rozmazaný fleky na okraji zornýho pole. Poslední lavice je už totál No Control a výjez z lesa na parkáč dávám v těsný blízkosti stromu, o kterým sem do tý doby ani pořádně nevěděl, že tam je. Po krátkým vydejchání si sedám u cíle vedle Kuby, kterej když se nával u časomíry rozpustil zjišťuje že tuhle jízdu sme jeli se stejným časem. Vzhledem k tomu, jeho první jízda byla ještě o vteřinu rychlejší než tahle jeho umístění přede mnou je celkem jasnou skutečností. Po sundání atrap a posilněni pozitivním zážitkem z druhý jízdy opět vyrážíme se psy k trase abychom viděli závěrečné jízdy ostatních jezdců. Tentokrát si Šáá vyměnila pořadí s bikerkou, kterou v prvním kole brzdila a tak jela vlastně až poslední. Únava se podepsala na všech jezdcích a tak ani ženský to už na konci nedávali tak na jistotu a bylo to dost vidět. Jedním z důsledků byla i jedna zlomenina klíční kosti (celkově byly za celý den zlomeny tři).
Následoval contest v dirt jumpu s cílem o nejvytočenější WHIP (esli sem to dobře pochopil tak je to trik kdy zadní kolo je ve stejný rovině ve směru jízdy jako přední kolo). Tuhle šou ale díky vyčerpanosti a nemožnosti se zúčastnit, už z důvodu únavy a taky vzhledem k těžký proveditelnosti toho triku na koloběžce, nemluvě o absolutně jiných požadavcích na získání rychlosti na skok, vypouštíme relaxací na terase. Jump contest byl ukončen pinďasužel dalším z pádů s následkem zlomeniny a tak se terasa zaplňuje všema účastníkama s očekáváním vyhlášení výsledků. Před samotným vyhlášením je pořadatelama vyhlášen dík za ohromnou účast závodníků, která předčila v mužský kategorii účast na českým poháru ve sjezdu a v ženský kategorii dokonce účast na světovým poháru. U stolu obsazeném NCSP je pak samolibě sdělována stejná unikátnost co se týká sjezdových koloběžek a neoficiálně probíhá také vyhlášení vítězů závodu v kategorii koleběžek ženy, muži a veteráni (členové NCSP logicky všichni na prvním místě ve své kategorii, hehe). Po vyhlášení probíhá kecající afterpárty napřed na terase a pod pohrůžkou deště i uvnitř restaurace M2 a po vyprázdnění zásob nápojů dále ještě na privátě spříznených bikerů (okořeněná hasicím přístrojem). Zde Šáá přebírá diplom za výše uvedené první místo v koloběžkářské kategorii žen a to z rukou a dílny Kuby (made in D.I.Y.).
Spánek přicházející až v pozdních nočních hodinách probíhá ve spacáku pod širákem za svitu hvězd. Druhý den probuzeni překvapivě slunečnou oblohou a stále mírně unaveni se postupně vzdáváme myšlenky na nedělní ježdění (mojí výmluvou jsou brzdy a nechuť drncáků) dáváme relax na sluncem zaplavené terase včetně oběda a poté to balíme směr Praha.
Celkově hodnotím víkend i samotný závod jako skvěle provedenou akci ze strany pořadatelů, příjemnýho prostředí a přátelskou atmosférou tvořenou všema účastníkama a návštěvníkama (mimo nepochopitený hlášky o hazardování se životem jedný z divaček). Svůj výkon hodnotím jako dobrý avšak s velkou rezervou na zlepšování jak po technický stránce stroje tak psychický a kondiční stránce jezdce.
Těším se na obrazový záznam akce z dílny Kááza art foto a video.
CHAINLESS FOREVER!!!
>III<