Ve zkratce: Týdenní trip , 4 bikeparky, pár kocovin a Šárky největší pokrok.

Autor: Shaa

Měli jsme jet komplet, avšak Kubova práce rozhodla, že i přes tří člennou sestavu NCSP budeme opět jen dva, kteří budou čelit otázkám bikerů: „Co to je ? Jak se na tom jezdí ? Co na tom jezdíte ? Nebo ještě líp – má to brzdy ??“

Dovolená vzata a tak po pečlivých přípravách a zvážení našich (hlavně mejch) finančních možností, opouštíme od nápadu vyzkoušet nějaký nový bikepark a volíme tzv. osvědčené klasiky, parky kde už jsme měli možnost si nespočetkrát rozbít hubu (já) a zajet kudlu (>III< a Kuba). Sobotu strávíme na skate/punk jamu na Kladně a za tmy, v noci, vyrážíme směr první bikepark – pro >III< novinku – Lipno.

Po noci, v klidu a tichu, strávené pod širákem vedle auta nás ráno budí davy „turistů“ co přijeli obdivovat jistě krásnou – ale pro nás nenáviděnou – rozhlednu v korunách stromů. Parkoviště je rázem plné – a tak původní plán zdržet se na dva dni se rázem mění na koupi jen jednodenní permice…všude davy. Nejpomalejší lanovka v ČR díky neschopnosti vystupování turistů a neustálému zastavování se proměnila v ještě pomalejší peklo a davy dokonce tvoří i frontu. (>III<:“ pobaví nás páreček postarších motorkářů (jo Kubo měli třásně), který cestou na lanovce nahoru potváváme dvakrát jak se vezou dolů a z toho jednou i zaslechnem jak ona říká, že by si to klidně ráda sjela dolů…na čem už sme bohužel neslyšeli ale už jen ten podhled na dvojici v černý kůži na lanovce stál za to!“). Kombinace letních prázdnin a neděle opravdu tomuhle parku nesvědčí. No nic, na rozjezd dáme Modrou, a pak už jen střídáme žlutou a červenou. Žlutá je trať skákací – avšak protivítr je proti nám tak silnej, že ani zkušený dolítávač lavic >III< nemá šanci (>III<:“ bez rychlosti to prostě nejde, no“), ale na červené pod lanem je skoro jako doma. I přes strach z prken dává na poprvé všechny 4 překážky (lávkodrop, špička – na té si úspěšně pak rozbil hubu (>III<:“ to když sem zapoměl, že kombinace malá rychlost, ostrá hrana na přejetí a board kolobežky nejde dokupy“), wallride a skok) já umím jen dvě (špička, wallride) a tak >III< hecuje ustrašenou Šárku na lávkodrop. Dvakrát to objedu, než se mi podaří překonat strach a pak jí konečně dám-super pocit, opět zjištuji, že sem se bála něčeho rok možná dva úplně zbytečně. Na skok se nehecnu – sice už se mi na Lipno nechce, ale musím si tam alespon něco nechat – „co kdyby“, „náhodou“, „možná“ …“prostě“ anebo „jakoby“. Večer to balíme na další osvědčenou klasiku – Wagrain.

Jak milé překvapení – na parkovišti sami! Dáme večeři, pivko-dvě a uleháme opět pod širák vedle auta. (>III<:“ Hajzlíky sice zavřený ale druhej den už v pohodě – prostě nás asi po půlnoci už nečekali, hehe“). Než jsme přijeli, brutálně sprchlo, a tak druhý den začíná tak trochu blátoskill. Až doteď jsme měli tuhle sezonu štěstí jen na sucho – takže celkem pro nás vítaná změna (>III<:“ pro mě teda ne zas až tak moc, kór bez brejlí, za kerý sem tam musel nechat 50 Éček“). >III< mi skvěle načítá trasu (rozuměj – brzdí abych ho stíhala) a tak můj skill na klopénky začíná růst. Občas jede i za mnou (na brzdách samozřejmě) a dává mi pokyn – kdy „zhoupnout“ a kdy nebrzdit. Najednou mi narostl skill v rychlosti a jelikož narostl i můj skill v zatáčení doprava, tak zjištuji, že má, ne moc oblíbená trat Lilly se mění v něco zábavného. Ten den ještě dolítnu lavici před wallridem a za wallridem (dolní – na konci trasy však nikoliv) ale i tak bude večer co oslavovat. (>III<:“ Lilly sem si taky celkem oblíbil a páč byla mnohem sušší než Harmony a míň zroletovaná. No a hlavně tam byl trochu adrenalinovej přeskok přes strouhu, kterej se jinak musel tahat pěšky, což v dojíždění bikerů dost brzdilo..“). V krámu ke standartní zásobě radlerů a vín přihazujeme do košíku ještě křídy – budou se určitě hodit. Večer leje a tak zalezlý v kufru auta vypíjíme zásoby vína a je nám fajn. Druhý den se mi jezdí ještě o něco líp. Nemám už takový pocit „No Control“ a hlavně stíhám a sem tam zajedu i nějakého bikera. Síly mě však opustí brzy – a tak nechám >III< jezdit samotného, a začnu na parkovišti z křídy tvořit street (asfalt) art. >III< po pár jízdách (byl zlej) vymění koloběžku za křídy a dodělává na silnici naše super dílo (>III<:“ 10-ti letý fotbalistky co trénujou na hřišti vedle parkáče sou z toho celkem paf !)“). Máme první a poslední foto z tripu – velký nápis NCSP dostajlovaný Graviťákama. Balíme a míříme na Geiss.

Do Geissu dorazíme za tmy, a vše je jak má být – neskutečná zima. Dáme dojezdové pivko a balíme to spát – pod širák. Ráno zakoupíme třídenní permici a vyrážíme na naší nejoblíbenější trasu – Flow country. >III< mě nešetří – střídáme si stopu, a já se snažím co to de…a však v dolním úseku mi pořád ujíždí – i když mám pocit, že nebrzdím. Jsme oba rychlí, a tak mateme bikery tím, že je zajíždíme i když mají řetěz a šlapou. Je to pecka. (>III<:“ Jejich zmatení se nám pak ale vrací jako boomerang, když zjistíme, že se jednalo buď o nějakou bikeschulle nebo že ty dva vystajlovaný v troyleedisajnu sou starší než naši fotrové“). Všední den – žádné fronty. Jezdí se skvěle. >III< si dolítává lavice a mě učí jak se mám houpat. K přejezdu „boule“ po zadním kole jsem se sice jěště nedostala, ale začíná mi to jít. Nastal smutnej čas – což je v Geissu třičtvrtě na pět, nám se však z chráničů nechce a tak jdeme trénovat na lavice. Dolítávací >III< si trénuje jakousi ninja-trik-sestavu a já se (bezúspěšně) snažím o své první dolítnutí alespon jedné (>III<:“na kolobrndě to na ty lavice v Geissu není sranda – musí se hodně a kvalitně odrážet aby byla rychlost – sem to vokoukal od elasťáků – aspoň něco na tom jejich stylu může sjezdařům v nouzi pomoct, hehe“). Chvíli blbneme a večer dáváme zasloužené víno u ohně. Další den nezačíná moc úspěšně – pro mě, na flowčku prorážím zadní duši, (a to si říkám, že na píchání dvacítek už bych mohla být stará), další jízdu padám a ohýbám kotouč. Nevadí, je něco po poledni, spousta času něco najezdit. Volíme „tajnou“ (tajná protože nikdy nevím kde je – a myslím si, že to neví nikdo – podle stavu dlouho neježděná trať) X-ride… snažím se udržet >III< rychlost a stopu – avšak klopénka doprava stala se mi osudnou. Letím ven z tratě. Integrálou zhobluju nějaký šutry – au, naštěstí tělo padlo do měkka – do chráničů. Zbytek dne strávím s otřesem mozku na parkovišti. Občas se poblinkám, v hlavě permoníci, ale mám radost, že jsou kosti celý a tak nějak závidím >III<, že může jezdit. Poslední den je zas jako první – až tedy na to, že se konečně houpu (trochu) – a tak stíhám >III< i v poslední části flow country a v druhé – krátké – dávám dokonce i levej skok – sice nedolítávám až na dopad jako >III<, ale i tak – radost. >III< si ještě dá první a pak už i střední (sice s hrůzou v očích) dřevěnej drop před wallridem (dobře on). Za ním ho však strach několikrát porazí – a tak překážka pod dropama (odpal na skok + přejezd prken + seskok) musí zůstat do příště. Zablbneme (teda >III< – já už sem bez chráničů) ještě na lavicích a hurá směr Kocourov – pojezd a koncert.

Opět dorážíme za tmy, ale nevadí. Nemůžeme najít legendární nonstop výdejnu alkoholu u Nováků, a tak se spokojíme se zásobou vína, zakoupenou ještě za čárou. Těšíme se na zítřek, NCSP bude kompletní!! Dáme pojezd a večer – při příležitosti narozenin Michala – kluka co opravdu jezdí bez brzd, páč jednu nemá a druhá mu nefunguje – bude koncert pod lanem, 3 kapely. Budím se ale až kolem jedný odpoledne, uprostřed parkoviště – přikrytá spacákem… Moc vína asi nebo co… a dovídám se smutné zprávy – koncert je zrušen. No nic, vystřízlivět a asi domu….bikepark je totiž už dva týdny mimo provoz (což jsme věděli – ale v jednání bylo že nám lano na chvíli před koncertem pustí). V tom potkáváme Michala a je rozhodnuto – střízlivění se nekoná a navíc deme jezdit – máme vývoz na enduro. Trať suprová – dlouhá. Jen nemít průvodce Mikla, asi bysme se dokázali ztratit. Nakonec vyjde i puštění lana – na hodinu. Já toho mám plný kecky, a tak svůj stroj půjčuju Miklovy. Zase někdo, komu to sedlo – a tak nám ukáže neskutečnej diktát – první jízdu na tom skočí kocoura (dřevěněj odpal + dopad na kopec hlíny) a druhou si troufne na největší drop.

>III< rozhodně nezůstává pozadu a musím říct že je fakt na co se dívat. (>III<:“ došlo nakonec i na „Melounovku“ i když trochu chaoticky ale přece“). Nakonec nečekaně skvělěj den. Večer nás Mikl veme do legendy k Novákům, dáme dvojpívo, nakoupíme zásoby vína (pro změnu) a užíváme večer u ohně pod sjezdofkou…. V neděli dáme ještě koupačku a po zmizení promilý to balíme směr Praha.

(>III<:“ Podtrženo sečteno – parádní tejden plnej jezdění a veganskýho dlabance z domácích zásob – Díky Shaa – škoda jen, že sme nebyli komplet!!!“).

Příspěvek Kratší Gravity Trip 2014 pochází z GRAVITY SCOOTERS

Ráno se budíme a vstáváme cca kolem devátý ráno – jak jsem se změny času bál tak to dopadlo dobře. Probíhá ranní rituál, každej podle svýho. Kolem desátý jsme tak nějk všichni na kopci a pouštíme se dolu po různu. Počasí není tak slunečný jako v sobotu ale zase se zdá, že je teplejc, což Kuba řeší svlíknutím dresu. Přes to, že podmínky jsou pro mě teoreticky lepší než včera na mojí jízdě je znát mírná společenská únava z předchozího dne a jezdím dost mizerně. Pokouším se to nahradit návrhem na vyskoušení něčeho novýho jako je spodní část DownHillu nebo You go first. Oboje však s pocitem zklamání a vyřazení z dalšího programu protrpíme. Lávky na druhé jmenované trase by se časem daly naučit a polety na dvojákách, když by byla rychlost, možná taky ale kamení a kořeny, které jsou hlavní a všude přítomnou atrakcí nás odrazují od dalších pokusů. Pokračujeme v krosení na Flow a 4cross. Dávám prostřední z dropů vedle lavic – opět mě překvapila jaká bezedná díra se pode mnou otevřela uff. Na ten nejvyšší drop by nás musel někdo roztáhnout a nejsem si jistej jestli bych ten o 1,5m hlubší pohled vydžel :). Kuba zkouší wallride pod dropama ale ztraceně hledá z čeho by na něj naskočil a tak ho jen objíždí s obrovským otazníkem ve tváři. Při následným modelkování (diskuze kudy a jak se to dá jet) se shodujeme, že jediná možnost asi byl kámen z pravý strany. Já jsem ten wallride zkoušel loni ale bylo to vyloženě jak narazit do zdi. Požitek nula. Během jedný z posledních jízd nás potkává Mosquit a nakonec nás i fotí jak na novým skoku na konci Flow (viz KUBA-cowboy) tak potom i na lavicích (ekivilibristika-manuál po předním a chabej pokus o tabletop ++Pozn. >III<přijmu darem chrániče na kolena – dochází mi tejpa :)++ ).
Pak se dovídáme, že maj s Petrem v plánu vyrazit dřív a tak kombinujeme jak to vymyslet s koloběžkama, který byli přivezený jejich dodávkou. Nakonec se koloběžky po demontáži kol vejdou i do bohdaleckýho citrouna. Poslední jízda už byla opravdu totálním utrpením pro ruce a tak to balíme cca půl hodiny před posledním lanem. Navíc se začíná smrákat a v lesních pasážích přestává být vidět. Při dojezdu na parkoviště zjišťujeme, Petr s Mosquitem nejen, že ještě neodjeli ale že mají něco s elektrikou v autě a nejde jim nastartovat. Nakonec to řeší asistenční služba a odtah, přesedání do osobáku a další nepříjemný komplikace včetně velkýho časovýho zpoždění. Chvíli po nás doráží i Trenér s NoControlem, kterej má nový pedály (ze sekáče v servisu) páč ty starý totálně zničil svojí drsnou jízdou. Drzoun vytrvale drtí až do úplnýho setmění. K nim do dodávky nakonec umisťujeme partystan aby se komplikace s rozbitou dodávkou ještě neprohloubili. Do prahy dorážíme po klidný cestě celkem brzy a dáváme pivko se Shaa ve čtyřce a chlubíme se výkonama ;). Jako zakončení sezony hodnotím výlet do Geissu pozitivně a poučně. I když začíná poslední dobou trochu omrzovat jezditelnost pouze dvou tras, pořád je v Geissu dost nevyřízených účtů pro příští sezónu. >|||<

Příspěvek Geisskopf 24.-25.10.2015 – poslední lano 2015 pochází z GRAVITY SCOOTERS

Po skompletování strojů a navlíknutí atrap vyrážíme na lano společně s Mosquitem a Lenkou, kteří dorazili také zábavné poznávací cestě cca půl hodiny po nás. Pod lanem nás čeká překvápko v podobě akce Monínec patří psům – což obsahuje běžecký závody psů a psovodů. Další akcí je venkovní fitness na běžících pásech, ketrý zabíraj víc než polovinu z terasy, která sa o sobě je zmenšená cca na třetinu z důvodu probíhající rekonstrukce (pravděpodobně kanalizace).

Do polední pauzy stíháme dvě jízdy. Na to že sem den před byl poctivě doma, měl snídani doma a u marketu sem celkem dost unavenej (to má na svědomí i skutečnost, že sem ráno vstával moc brzo a navíc zbytečně – blíže viz změna provoizní doby copy general ). Můj styl jízdy mi připomíná, že jsem na koloběžce nejel asi moc dlouho. Jsem rozklepanej a nemůžu se rozkoukat. První trasu volíme novou odbočku – modrou, která začíná v lese, tzn. po první třetině kopce. Úsek je to pěknej s malejma klopenkama, pidi skokama a jedním přemostěním s dropem. Jak bylo avizováno jedná se o turistickou rodinou trasu což odpovídá skutečnosti. Jelikož jsem ale pořád zmaten ani jsem si nevšiml, že už jedem zase po původní trase. Ta návaznost se mi zdá trochu nepřehledná a nebezpečná s možností srážky – ale je to jenom můj subjektivní názor, který se mi naštěstí nepotvrdil. Další novinkou je dřevěná konstrukce před závěrečnýma lavicema. Tu jsme nakonec s Kubou oba pokořili doletem do dopadu – i když mě to trvalo dlouho a povedlo se mi to jen jednou. Rychlost na lavice je potom ale trochu extrémní a vyvolává přehnaný pocit brždění ale jinak je to super. Poslední výraznou úpravou, kterou jsem zaregistroval, je oficiální otevření tajnýho skoku před poslední lavicí a výjezdem na parkoviště. Jedná se o stejný skok, který jsem objevil náhodou při druhý jízdě loňskýho závodu Monínec Chainless 2014. Zmizel strom vymezující trasu klasickou vlevo a trasu vpravo přes skok. Skok jsem dal hned poprvý i když trochu s nejistotou a obtížema. Kuba ho úspěšně objížděl a na ryclosti mu to asi neubralo – ale i on ví, že skok je prostě „cool“ a „in“ a kdo ví co ještě.

Po polední pouze dáváme ještě další cca 5-6 jízd, klasicky píchám 20-cítku a půjčuju pumpičku od bikerů, který taky lákám na letošní Chainless závody 17.10.. Po tom co zaleze sluníčko za mraky konečně vidím v lese a tak dávám drop, kterej jsem loni nedával a vůbec konečně projíždím tenhle těžkej úsek s nějakou jistotou a rychlostí bez celodenního bloudění a hledání cesty. Mosquit dává drop hned po startu, kterej ale bez šlapání na kole není k překonání a na roztláčení kolobežky není zatím dost místa a taky dává dirtovej rádius, kterej je umístěnej před spodní novou dřevěnou překážkou s doskokem na její horní plošinu.

Po tom co dojezdíme dostáváme sladký zákusky od Lenky – cheesecake a další čímž, se totálně přejídáme. DH pes (černej čokl Krank Shaa a Kuby) se může z tý vůně zbláznit a skoro převrhne Mosquitovo auto, ke kterýmu je přivázanej. Po sbalení valíme směr domů, svatý kopeček včetně nezbytné zácpy a téměř dopravní nehody vlivem zkurveně krátkýho napojovacího pruhu za Voticema.

Výlet byl super i když se objevila spousta rušivých elementů snižujících koncentraci na jizdu a kvalitu samotné jízdy :). Úpravy parku hodnotím velmi pozitivně, jen spodní část mohla zůsta i včetně původního dropu před lavicema ale vzhledem k tomu, že asi budu jezdit přes tu novou dřevěnou megalavici tak mi to asi může být jedno. Těším se na závody!!!

>III<

Příspěvek 19.9.2015 – Monínec – after pochází z GRAVITY SCOOTERS

Na místě mělo být příjemné počasí, něco kolem nuly přes noc a 12-ti stupňů přes den. Každopádně i když jsme dorazili v podstatě před svítáním, bylo asi 8 stupňů, což bylo příjemné překvapení. Postavili jsme stan, nacpali se každej do dvou spacáků a probudili jsme se až kolem 13:00. Byl jsem sice trochu zklamán, že si nezajezdíme celej den ale co, hlavně že nesněžilo a těch 15 stupňů bylo naprosto ideální na ježdení. Na začátek jsme si sjeli modrou lajnu, ale hned jsme usoudili, že na ní nemá smysl ztrácet čas. Takže pak už jsme drtili pouze červenou. Lukáš kňoural, že mu to nejde (aby ne, když tenhle rok jezdil pouze asi 5 dní) ale nakonec se rozjezdil. Já jsem si klasicky užíval trať plnou skoků a celkem mě překvapilo, že oproti poslední návštěvě nebyla trasa ani tak moc rozbitá… přece jen lidí tam jezdí hodně a i tento víkend bylo plno a občas se pod lanem tvořili i fronty. Jelikož jsme si s sebou vezli gopro, tak jsem poslední jízdu dokonce natočil i nějaké to video, který nikdo neuvidí… proč to se zeptejte v datartu v Edenu, dřív než ho zapálim i s jejich debilníma SD kartama. Jelikož se stmívá brzy a vypadalo to, že tahle noc nebude tak „teplá“ jako předešlá, hned po doježdění jsme vytáhli grill, udělali jídlo a ze základu z grilu rozjeli oheň. Obrněni proti zimě zásobou zbytků alkoholů z jednoho baru v Praze který se zavíral, jsme vyrazili do ofenzívy proti chladné noci a postupně míchali absurnější a nechutnější druhy alkoholů, podle toho jak pitelné lahve docházeli. Druhý den jsem v nedopitém hrnku našel drink zelené barvy, ale nic co jsme s sebou vezli nemělo zelenou barvu… tak nevim…

Ráno jsme se probudili celkem brzy, asi v půl 10-té, nicméně nám oběma bylo neskutečně špatně. I přes tuhle nepřízeň jsme vyrazili na svah a zjistili jsme že jediná chvíle kdy nám není tak moc zle je, když jezdíme. Holt člověk se soustředí na to aby se nezabil, tak přestává cítit co se mu děje v hlavě a v žaludku. Po třech jízdách dáváme pauzu na oběd, kterej ani jeden z nás nezvládáme sníst celej a opět jdeme radši jezdit, jelikož to neni takový utrpení. Já strkám do kapsy gopro s tím, že si to jednou sjedu a pak ho nasadím a natočim nějaký ten materiál. Ovšem co se nestane, ze zadního kola se začnou ozývat odpudivé zvuky které škubají celým rámem a cítím jak mi přes board vibrují do nohou. Výsledkem jsou asi rozemleté ložiska v zadním náboji, což si ale člověk neověří, když si s sebou na místo 500km od domova veze jen imbusy. Tak jako tak, i kdybych se do toho náboje dostal, nic bych s tím nenadělal. Super bylo i zjištění, že i když s sebou celé léto vláčim náhradní zadní kolo, tentokrát jsem si ho nevzal (hlavně, že máme soda stream a párty stan, který zabere půlku auta a ani jsme ho nerozbalili). Co se dá dělat, na koloběžce už se neprojedu, tak si od Lukáše beru jeho impozantní RB s tím, že si to alespoň ještě jednou sjedu na kole. Ale nejsem na ty celopéra zvyklej, tak mě z toho bolej nohy, neslušně špulim zadek a vůbec je to nějaký divný. Dojídáme tedy zbytky oběda a balíme to směr Praha (po cestě nás ještě děsí navigace tim, že cesta bude trvat snad 9 a půl hodiny, ale s úlevou zjišťujeme, že je pouze špatně nastavená).

Takže další úspěšný výjezd je za námi, kdo by měl zájem se s námi někdy zůčastnit, tak pište na mail cestovka@hrůzy.at.

Kuba

Příspěvek Serfaus – 25.-27.9.2015 pochází z GRAVITY SCOOTERS

Příspěvek 19.9.2015 – Monínec pochází z GRAVITY SCOOTERS

ZRUŠENO!!! – 16.8.2015 7:05 : od rána prší a bude pršet celej den – dneska nic ale určitě se tam letos podíváme!!!

Příspěvek Monínec – 16.8.2015 pochází z GRAVITY SCOOTERS

Druhá lavice má hliněnoštěrkovej dopad a na odrazu je na ní nakreslena rozbočka na wallride nalevo a nebo wallride napravo. Wallride napravo je u lavice, kerá se dá skákat sama o sobě. Za touhle věcí navazuje dirtová lavice co kope do vzduchu, vedle ní je vysoká lávka zakončená dropem cca 1,5m vysokým s dopadem shodným s lavicí. Po těhle dvou ještě následuje dřevěnej drop ale ten už sme nedávali. Před dirtovou lavicí je odbočka vpravo na airline, kde je za sebou nasázeno sedum skoků z nichž první tři jsou mezi zatáčkama a poslední 4 jsou v rovným úseku. Nejsou to žádný kopáky kde by se dali dávat extra triky ale je příjemný se jen tak proletět zadarmo, ne? Po týhle zábavný části přichází pasáž v lese kde nastává peklo a černá noční můra pro skůtry – úsek s kořenama a šutrama. Zocelujeme naše dovednosti v tomhle nepřátelským terénu a dojížíme k přescesťáku = dřevenej drop přes cestu cca 1,5-2m vysokej s dopadem do díry v zatáčce a navazující na další část v lese samozřejmě se šutrama a kořenama. Tam se taky nachází další dřevěnej drop do vejšky na, kterej ale nemůžeme vzhledem k naší rychlosti na kořenech a šutrech ani vyjet. Za zatáčkou vpravo je skok do údolíčka (tam taky nemáme rychlost) a další skok do ještě větší díry (kterej už dáváme páč se to z kopce rozjede) což je nájezd na skok do vejšky a navazující poslední černou pasáž – ano s kořenama a šutrama. Přímo nad lanem je poslední úsek začínající dřevěnejma dropama s následujícíma klopenkama a dvěma lavicema. Dropy jsou zadarmo jen to nepřehnat s rychlostí, která se z poměrně prudkýho kopce dá nabrat velice rychle. Jo je to ta část odkud si Shaa přivezla před 3 nedělema zlomenou klíční kost :(. Klopenky jsou klasika – vymletý, lavice se dá z mojí pozice doskočit jen ta první páč na duhou sem neměl ani jednou rychlost. Po několika jízdách kdy zkoušíme různě nepříjemný pasáže objíždět zjišťujeme, že ty pekla na kořenech a kamenech (K&K) se nějak přejet dají ale vymletý klopenky a hlavně první úsek v lese se prostě díky nim objet musí. První klopenky a půlka prvního drncavýho úseku v lese se dají objet po zábavný pasáži po lávkách (samozřejmě proloženýma K&K). Druhý klopenky před odbočkou na Sweet and sexi se dají objet skokem nahoru do lesa takže taky v pohodě. Během druhý jízdy ale Kuba zjistí, že ty zvuky co vycházej ze Šárčiný koloběžky jsou fakt divný a při pohledu na board uvidí, že obě trubky rámu pod boardem jsou prasklý skoro po celým obvodu a že to pohromadě drží víceméně díky ocelovýmu plechu zespoda boardu. Takže paráda, přivezli sme z prahy stroj na kterým se jezdit nedá. Nastává teda opět střídání v jízdě na trojce (stroj >III<). Jezdím druhou půlku a nejdřív píchnu zadní kolo a během poslední jízdy, kdy zkouším drop přes cestu ale v malý rychlosti takže sebou plácnu na rovinu a né do dopadu, i přední kolo. Druhej den Kuba zjistí při první jízdě, že je tam i osma. Odpružená vydlice šla nadoraz – pěkná pecka. Den končíme klasicky u grilu a ohně za nástupu pekelný zimy. A to přes den pražilo o sto šest, ještě že foukal občas ten vítr.

Druhej den se budím až když je Kuba připravenej se vším všudy vyrazit jezdit. S klidem, že se najím a provedu ranní očistu ho posílám jezdit. Po včerejším karambolu na posledním K&K úseku kdy sem sjel z úzký cesty (a možná sem ji i kouskek strhnul) a narazil si bok cejtím natažený tříslo a moc to na ježdění nevidím. Kuba se vrací s tím, že to tam dával na maximum jak šílenec a že je úplně hotovej. Já nevěřícně zkouším jestli jízda na koloběžce je stejně jako v případě odřenýho kolene uzdravující a zjišťuju, že s tím tříslem se jezdit dá. Navlíkám atrapy a du na to. Kromě klasický jízdy dávám krátkej wallride a zkouším dirtovej skok, kterej byl předchozí den uzavřenej. Na pasáže K&K ale nemám síly a tak ty poslední dvě objíždím po cestě pro Rollery (což sje trať pro koloběžky, které si tam půjčují rodiny s dětma a jezděj po cestách dolu, s pneumatikama šikokejma cca 20-30cm – nikdy bych na takový jet nechtěl ani zadarmo, blee. Dám tři jízdy a mám toho taky plný zuby. Dáváme pauzu, já oběd, Kuba spánek a vyrážíme na fotosession. Bereme obě koloběžky a foťák. Natáčím Kubu na lávkách v první lesní části. Do fun parku dojíždím na Šárčiný kolobrndě opatrně jak jen je možný. Její světlost je snížená snad o 5centimetrů takže každej kořen v tý malý rychlosti přenáším a celej úsek, kterej normálně může trvat max 5 minut se vleču snad čtvrt hodiny. Tam na mě už čeká Kuba a fotím a natáčím jak první dva skoky tak wall ride na levý straně. Kuba dělá to samý pro mě akorát, že dávám wall ride na pravý straně a závěrečnej dirtovej skok, kterej ale neustojím a místo toho abych dopad na zem s oběma nohama na boardu netrefím zadní nohu a dopadám s ní na zem takže končím na šikovně v obraně pravýho kolene a třísla na levým boku, kterej si samozřejmě odřu. Skoky dáváme s vytláčením (tzn. žádný lano) ale je to pro nás jediná možnost jak neztrácet čas a zbytek sil, kterých máme už pomálu. Dojezd volíme po Roller trase až k autu, kde balíme a odjíždíme. Cestou vracíme lahváče v Bille a kupujeme presentíky. Cesta na svatý bohdalec zabere cca 5 hodin ale utíká mi to rychle, protože celou dobu sepisuju tuhle část reportu. Uff. (11.7. >III<).

Celkově při porovnání s předchozím tripem bych ten 2015 vyzvednul co se týká skillu a samotnýho ježdění. Naopak nepříjemných situací mohlo bejt míň. Ale aspoň to bylo o tolik bohatší celý. Super bylo, že sem poznal další nový parky a zjistil, že i když se zrakvím hned v prvním parku dá se ten zbytek užít. (05.8. >III<).

Příspěvek Scooters trip 2015 (30.6.-12.7.2015) – část třetí pochází z GRAVITY SCOOTERS

Předchozí dny byli dost hektický a bez času na sepisování takže tahle část asi nebude obsahovat všechno co se nám přihodilo páč to sepisuju tři dny nazpátek. Jedno mají ty dny společný. Tím je přírodní zápach, pro někoho vůně, zvířat. Prostě všude je cejtit koňskej nebo kravskej trus.

Takže zpět do děje. Po rozhodnutí z předchozí části (cetsa Lukáše a Kuby do Prahy) se nakonec rozhodnutí upravuje na to, že jedeme do prahy zpátky všichni tři a pak se buď s Kubou budeme vracet v noci nebo ráno v Praze dokoupíme co nám chybí a pojedeme přes den. Druhá varianta nakonec vyhrává a tak Lukáš odřídí cestu do Prahy (dle nejchytřejší navigace přes Mnichov) a já druhej den zpátky do Saalbachu (tentokrát zase podle navigace ale přes Linz). Po obě cesty je úmorný vedro. Lukáš končí doma a určitě si užívá tolik vysněnou koupel ve vaně (jeho koupačky v potoce v Serfausu v ledový vodě už mu asi stačili). Já sem doma a Kuba se Šárkou končej ve 4ce a pak ještě doma až do ranních hodin. To se podepisuje na ranním odjezdu, kterej měl bejt před sedmou z Bohdalce ale protahuje se páč nemůžu Kubu po telefonu vzbudit. Nakonec vše řeší Zlata a tak se balíme a po nákupu v Kaufáči vyrážíme. Kuba dospává a na Dvořišti nakupujeme naše oblíbený Smažáky (smaženej obalovanej sejra v housce). Dorážíme do Saalbachu, nalezneme parking, nastrojíme se do atrap a šup na poslední lano. Tam v 16:20 zjišťujeme, že lano maká jenom do 16:15!!! Nasraný to balíme. Kuba zkouší sehnat někoho na spravení náboje na předním kole Šárčiny koloběžky ale marně. Trestáme proto Saalbach krádeží pitný vody z pramene do kanystru a jedeme do Wagrainu.

Tam dáváme gril sledujem trénik fotbalistů s nervózním a uřvaným trenérem a celkem brzo usínáme únavou z cestování Alpy/Praha tam a zpět za dva dny včetně spánkovýho deficitu mezi oběma cestama. Ovšem, že počasí nás má rádo a tak se v noci spouští světelná přehlídka, přestřelky mezi kopecema kolem Wagrainu což znamená bouřku jako blázen. Kuba mizí do auta, já si ale stěžuju na bolesti zad a zůstávám pod sníženým stanem a hlídám aby mi nenateklo do spacáku, což se povede a ráno se budím suchej. Ovšem, že se nebudím sám od sebe ale budí mě nějakej dětskej tábor, kterej na hřišti trénuje rugby a stále více nahlas vykříkuju „šmucik, šmucik“, což ale s Kubou nebereme na sebe a zdárně ignorujeme. Záchody otevřený nejsou a tak Kuba běží na WC u lanovky, kde ale zjišťuje, že dneska je bikepark zavřenej. Po komunikaci s nejezdícím kapitánem (Shaa) vyrážíme směr Planai.

Tam parkujeme v garážích cca kolem poledne, chvíli vočumujeme a vyrážíme v atrapách na lano. To letí do dost prudkýho kopce s mezistanicí ale my valíme až nahoru (možná se v mezistanici ani vystupovat nedalo). Kuba měl už ponětí o co jde ale já nevěděl vůbec nic a tak sem byl překvapenej jakým způsobem se dají taky tratě pro začátečníky dělat. Celkem prudký pasáže se střídaj s měkejma klopenkama, před kterýma jsou samozřejmě skoky takže do zatáček se tady asi nebrzí. Trochu horor ale nakonec sme si trasu celkem oblíbili. Několik hluchých přejezdů mi ani nepřipadalo moc na škodu, krajina je nádherná. Jezdili sme pouze modrou nazvanou Rookie a bejt tam dýl tak by se na ní díky zapamatování dalo vyřádit víc. Ale díky naší snížený kondici další nocí s málo spánku nás trasa dolů dost vyčerpávala. Při druhý jízdě Kuba zjistil prázdnou duši cca ve 2/3 trasy. Takže zbytek dojíždím sám a vracím se s již jednou vyzkoušeným batohem posichrovaným hliníkovou páskou aby nevyskočila pumpička. Trasu dávám na jeden zátah a je to cejtit jak v rukou tak v kolenou. Po opravě dojíždíme dolů a dáváme krátkou pauzu protože se nějako začíná zatahovat. Po chvilce se počasí z našeho pohledu umoudří a my vyrazíme na lano. Cestou lanem nahoru sledujeme jak do údolí vstupuje mlha a před příjezdem do horní stanice začne pršet. Nahoře zjistíme, že teplota je jen 11°C což je oproti 25°C dole celkem citelnej rozdíl. Sledujeme jak řádí bouřka a ani za mák se nám nechce jet dolů. Po cca půl hodině přestává konečně pršet a tak vyrážíme na už tak měkkou trasu, která je navíc teď plná vody. Je to celkem sranda a s úsměvem vzpomínáme na Shaa, která jízdu v blátě a za deště miluje. Nejlepší pasáž je samozřejmě objezdový úsek z důvodu stavby nějaký cesty, kterej vede po trávě. Naštěstí sme už zdatný sjezdaři a tak ten nejklouzavější úsek dáváme bez pádu. Samozřejmě jsme okamžitě po vjetí z horní stanice promočený a na boardech máme nánosy bláta, který je ostatně úplně všude.

Závěrečnou pasáž, kde jsou skoky nad lanem si ale užíváme ale přesto pro původní myšlenku, že bychom si ten kousek mohli párkrát vytlačit a pořádně si na dvojáky a lavice užít, nemáme pochopení a deme se převlíct do suchýho. Využíváme bikewash, kde se mě nějakej dorosteneckej zájemce dotazuje jak se to na čem jezdíme jmenuje. Dávám potřebný informace a jdeme z Kubou zkusit místní bikeservis kůli opravě náboje v předním kole – opět neúspěšně. Balíme se a vyrážíme směr Wagrain kde jsme nechali stan abychom usušili všechno potřebný a dali další porci grilovaných brambor se zeleninou. Zjišťujem, že nemáme papír a tak loupeme březovou kůru. K údivu, těch, který ji v životě neměli potřebu použít, což jsme oba dva, zapalujeme gril v pohodě (kromě štípání dřeva, který mi dělá tentokrát trochu potíže) a plníme břicha milovanou pochutinou. Po chálce roztápíme pod stanem oheň aby nám mokrý hadry a chrániče do druhýho dne doschli a postupně u ohně usínáme. Ráno nás pro změnu buděj dětský hlasy ale taky pěkný počasí a tak moc neleníme a po snídani započatý kakaem vyrážíme na lanovku. Jsme zvědaví na nově otevřený úsek, který má vést až z horní stanice lanovky. Do teď byla pro sjezd povolena pouze výstupní stanice cca v 1/3 kopce. Nyní pokračujeme až nahoru. Juchů. Nahoře je krásný výhled ale nás zajímá hlavně trasa. K našemu překvapení je však povrch skoro do detailu podobný tomu, co jsme pokořovali předchozí den v Planai. Měkký klopenky, skoky před nima a k tomu, ještě pasáže plný kořenů a kamenů, který v tuhle hodinu a v lese jsou mokrý. Takže plni rozčarování … (9.7. >III<)

Předchozí část přerušil příjezd do Semmeringu, kde je totální kosa jakmile zapadne slunce, brrr. Ale zpět k předchozí části takže … hodinu a v lese jsou mokrý. Takže plni rozčarování se dogrcáváme dolů, cestou se Kuba zasekne a já na něj čekám se strachem v očích, že někde píchnul a já budu muset dolů pro vercajk a duši a jet to ještě jednou. Uff po několika minutách kdy už mu jdu naproti se objevuje s hubou fialovou od borůvek. Stavíme teda na chvilku a několik kousků ještě dáváme ale je jich ještě málo. Pokračujeme dolů s jasným rozhodnutím už nahoru se nevracet. Dojíždíme ke známý stanici, kde sme vždycky vystupovali. Zkoušíme kousek, kterej by se dal z mezistanice vytlačit ale je to to samý jak nahoře tak, že nic novýho nás prostě nenadchlo. Jedem dolů a zjišťujeme, že je velká část tras zavřená a to z důvodu bouřky předchozího dne kdy to tady muselo práskat snad na každým místě. První část starý trasy je celkem pěkně upravená a klopenky jsou oproti stavu při video tripu v květnu v perfektním stavu a rychlost je nich až závratná. Bohužel jedna z posledních je rozdrbaná a koukaj z ní kameny, který se nedaj objet a tak tam musíme brzdit a pak už se na původní rychlost světla dostáváme těžko. Přejezd k trase Symphony je uzavřen tak dáváme Lili, na který nás zastavuje po upozornění výstražným hadrem kláda přes celou šířku trasy, kterou musíme přenášet. Na jiný části Lili je zase spadlej vršek stromu takže projíždíme nejdřív přes špičku stromu ležící na zemi a pak kolem jedné větve s odrazem o přilehlej svah. Zbytek je v pohodě a tak zase děsíme bikery, který dojíždíme a oni chaoticky šlapou a nesmyslně smykujou na rovných úsecích. Je to prostě legrace, hehe. Závěrečná část nad lanem tzn. lavice a dřevěná konstrukce je omezená rozjezdem pouze z dřevěných dropů ale ani jedna z těhle překážek prostě v tomhle pořadí a místě nejsou ideální a co sem viděl tak sem byl asi jedinej kdo na nich jezdil. Po tom co se otevře Symphony ji dáváme ale tady není žádná změna, spíš jenom oživení oproti Lili. Co mě totálně zklamalo bylo zrušení houpačky na horní stanici lanovky. Je pěkný, že přidali dvě kraťoučký (cca 3-5m) trasy z dřevěných lávek ale zrušit houpačku!?! PROČ!!!!???

S ježděním končíme zavčasu abychom stihli sprchu pod lanem, kterou už oba celkem potřebujeme, balíme cajky a valíme směr Semmering.

Příspěvek Scooters trip 2015 (30.6.-12.7.2015) – část druhá pochází z GRAVITY SCOOTERS

Plán vyrazit na vejlet s koloběžkama není nic novýho. Tři tripy už se udály v předchozích letech (2012 – Shaa + Kuba, 2013 -Shaa + Kuba + Lukýsek, 2014 – Shaa + >III<). Termín byl stanoven na začátek celotýdenního provozu všech parků určených k navštívení a to tedy od 1.7.. V plánu bylo navštívení následujících parků: Bikepark MTB-ZONE Geisskopf (německo), Bikepark Lenzerheide (švýcarsko), Bikepark Serfaus-Fiss-Ladis, Bike-Circus Saalbach Hinterglemm, Bikepark Leogang, Mountainbike Park Wagrain, planai Bikepark, Bikepark Zau[:ber:]g-Semmering (vše rakousko).
Celej report je z velký většiny psanej přímo během tripu a tak je rozdělenej na různě velký a různě zábavný části – podle času, únavy a sil píšícího.

Pravděpodobně něčí pokřivený smysl pro spravedlnost nebo nějaká jiná vyšší moc tomu chtěla aby sestava koloběžkového tripu byla opět dvoučlenná a to tentokrát Kuba + >III< (+Lukýsek na kole). Stalo se tak, že Shaa, která byla 14dní před tripem na výjezdu v Semmeringu, přijela se zlomenou klíční kostí a tím její sezóna dostala na čas stopku. V den výjezdu 30.6. byla právě na operaci, která znamenala instalaci šroubů pro možnost srůstu a zahojení kostí. Původně byla posádka tripu plánovaná ve čtveřici, kterou doplnil kamarád biker – Lukáš, který byl už na druhém tripu v 2013 se Shaa a Kubou. Nakonec tedy plně pánská jízda se započala kde jinde než na kopci koloběžkám zaslíbeném a to na Bohdalci. Naloženy jsou kromě Iron Colsů a Lukášovo červeňáka RB i pevňáky Kuby a >III<. Cesta do první destinace, do oblíbeného a nejbližšího Geisskopfu, proběhla bez větších problému se zastávkou v Modřanech pro páteřák a zastávkou před hranicí CZ/DE na policejní kontrolu. Večer postavení stanu a dvě pivka na dobou noc včetně nezbytné večeře – tentokrát bez grilu protože jsme dorazili cca v 1 hodinu ráno. Proběhla také minikonverzace se sousedy z karavanu, kteří nám sdělili jejich plán na trip né moc se lišící tomu našemu.

Ráno vstáváme a dle instrukcí Shaa zaslané skrz SMS moc nemeškáme, dáváme snídani, sestavujeme scootery a vyrážíme na kopec. Lukáš kupuje nezbytnou jednodenní permici za 37 éček (denní stojí 28e… nevíme jak jí lukáš pořídil za 36?) a valíme na lano. Skoro žádný lidi takže fronta většinou žádná, jinak maximálně 2 – 3 lidi – no stress! Po třech jízdách na flow country si Lukáš ověřil, že malej rejd na kole mu tady nevadí a dáváme pauzu na jídlo. Kempingovej dvouplotýnkáč připraví baštu, kterou slupneme jedna dvě a vracíme se na kopec. Dáváme další jízdy včetně zaznamenávání na foto i video. Flow se jezdí rychle a páč je sucho tak to i občas trochu klouže a některý ze zatáček jsou trochu sroletovaný ale nijak nám to nekazí náladu z parádního pojezdu.

Slunce při ježdění pere jako blázen a tak dáváme žíznivou pauzu u auta. Pak už zbejvá poslední cca hodina a tak dáváme třikrát For Cross což je ještě rychlejší a víc to klouže ale je to zábava a hlavně rychle se to opakuje páč je to krátkej trail. Poslední jízdu ovšem nenecháváme náhodě a využíváme poslední lano na výjezd až nahoru a dáváme Flow. Logisticky vymyšlený postup vracení permice v automatu, který funguje pouze do 17-ti a nelze ho stihnout, když jedeš posledním lanem v 16:45 nahoru, vychází (Lukáš projde turniketem a Kubovi podá permici, kterej ji vrátí do automatu). Poslední jízdu a poslední polet si >III< užije na maximum a dává pravou nohu z boardu co nejvíc dopředu z levý strany předního kola co to snad kdy svět uvidí. To je supr ale dopad už tak super není a výsledkem jsou obě odřený kolena. Tím pro dnešek ježdění končí – tzn. žádný plánovaný blbnutí na lavicích. Umejt, dojíst zbytky od oběda a rychle sbalit, stihnout nakoupit pečivo a tabák a fofrem do švajcu. Dojezd je GPSkou hlášenej cca na půlnoc ale s naší plánovanou zastávkou na jídlo a nechutí kupovat celoroční švýcarskou dálniční známku – páč jinou než roční nemaj – tzn. budeme se flákat po okreskách – očekáváme dojezd mezi 1-2 ranní. (1.7. >III<)

Dojezd do Lenzerheide nakonec po grilovačce na odpočívadle a krátké motanici v krátkém úseku rakouska byl cca ve tři ráno. Cestou ještě prohlídka od švýcarských policajtů, který kontrolovali doklady a byli zvědaví jestli nejedeme vydělávat do jejich bohatýho bankovního kraje žonglováním na ulici. V místě naší další destinace vede cesta do pekelnýho kopce. Převýšení mohlo bejt snad 1500 metrů, samá zatáčka a tak. Samotnej bikepark a hlavně místo blízko něho na kemp sme trochu hledali a to hlavně kůli uzavírce. Ta nakonec byla k našemu podivu z důvodu downhillových závodů, který se ale konali až o víkendu. Po krátkým rozhovoru s jedním z nočních hlídačů parku, jehož angličtina se rovnala mojí španělštině, nakonec parkujeme mimo areál. Kluci stavěj stan a já končím v autě, protože kolena pořád mokvaj a nechci totálně zašpinit spacák. Ráno jdeme s Kubou na obhlídku co se vlastně děje a zjišťujeme, že park je zavřenej. Budíme Lukáše, kterej řídil celou noc, balíme stan a vyrážíme na cestu do Serfausu. Cesta je nádherná, pekelnou soutěskou se dostáváme dál do místa kde potkáváme sníh a projíždíme nečím co jsme nazvali měsíční krajinou… Při takových úžasných pauzách budíme Lukáše, kterej dospává předchozí noc strávenou za volantem.

V šíleným vedru dojíždíme do Serfausu, samozřejmě nechybí krátké bloudění pod asi milionem lanovek. Lukáš našel parádní místo na kemp kousíček od lanovky takže po nabrání paliva parkujeme tam a stavíme party stan. Zbytek dne totálně prozevlíme pod stanem v tom šíleným vedru. Mě to vedro odrovná a du si ještě před setměním „na chvilku“ lehnout ale spím až do rána. Kluci naopak s tmou získavají sklill a zdolávají lahev vodky s nespočtem piv. Ráno nás budí pekelnej pařák a připravujeme se na ježdění. Po desinfekci omotávám kolena obvazama a obalujem se do chráničů. Chodím jako robot nebo hokejovej brankář s betononama. Každej krok je utrpení ale jakmile skočím na board koloběžky sem jak ryba ve vodě. Řádíme jak divý a užíváme nádhernej park se spoustou tras, krásnejma klopenkama, milionem skoků a to všechno v totálně upraveným stavu. Můj skill v padání zvyšuju hned první jízdou na červený lajně kdy padám v jedný z prvních klopenek a s myšlenkou na kolena se válím po boku a po zádech. Jelikož je pátek tak ani není moc lidí a tím nás ježdění baví o to víc. Jedinou vadu, kterou na dnešním dni shledáváme je to šílený vedro. Modlíme se za mraky. V okamžiku kdy dáváme pauzu, naše přání se splňuje. Obloha se zatahuje a po chvíli začne i krápat. Přírodažel naše modlitby byli asi moc přehnané a tak se strhává bouřka, při který raději snižujeme party stan na sedačkovou výšku a pomalu sklízíme věci pod stanem z míst kde se začínají tvořit louže. V tu chvíli začínají naše modlitby mít opačný ráz a po cca dvou hodinách se bouřka uklidní nebo zmizí do jinýho údolí a vylezá slunce. Okamžitě se vrháme do chráničů a jezdíme do konce provozní doby. Poslední jízda však ze začátku vypadá, že nepovede po lajnách ale po přístupový cestě – trasy byly uzavřený páskama. Po tom, co Kuba vyrazí po cestě nás s Lukášem pravděpodobně správci parku pouštěj a tak frčíme dolů. Kuba se přidává po pár metrech a tak dáváme poslední jízdu komplet. Nakonec to stavíme s Kubou nad dirtovejma lavicema nad lanovkou a sháníme odvahu dát je. Já mám větší strach z dřevěnýho dropu protože nedokážu uvěřit, že bych měl rychlost ho dát. Kubá má zase respekt z těch skoků. Nakonec to Kuba vzdává, že je unavenej a nebude blbnout jako já první den v Geissu. Já tam zůstávám a nakonec se odhodlám a ten pitomej drop dávám abych samozřejmě zjistil, že obavy byly opět napsrosto a absolutně planý a rychlost je dostatečná i při obyčejným odrazení se při rozjedu. Tím samozřejmě naštvu Kubu, kterej si to vytlačí a společně to dáváme oba. Když sme u bilancí skillu tak ještě musím vyzdvihnout nádhernou lavici na začátku červený, která je podle mě epesní a báječně si ten polet užívám. Další skok na červený je dřevěnej odpalovák s dopadem ve vzdálenosti cca 8 metrů. Tak na ten teda koule namáme. Samotnej skok nebude tak hroznej jako ta šílená rychlost, kterou se na to všichni skokani řítěj. My ho stejnou rychlostí objíždíme a zdaleka nejsme jediný se stejným pudem sebezáchovy. Ostatní skoky nestojej za samostatnou zmínku – jsou prostě v pohodě a k zulíbání. Večer všichni unavený dáváme grill. Zdravíme se s novýma spolukempujícíma a usínáme ještě před půlnocí. Domlouváme se, že zůstaneme v tomhle ráji až do neděle.

Druhý den začíná stejným rituálem. Vylézání ze spacáku za pekelnýho vedra. Přípravu tentokrát urychlujeme a valíme hned na lano. Lukáš kupuje dvoudenní permici, já nechávám nabíjet telefon v bikeshopu a frčíme lanem vzhůru na kopec. Je sobota což je poznat podle návštěvnosti lidí – těch je cca třikrát tolik, potkáváme i týpka z čech, kterýho zná náš trenér z NYXu. Lajny sou o poznání víc zdrbaný tím provozem a tak se z milovaných klopenek pomalu stává nechtěná nutnost a někde už i utrpení. Už během předchozího dne sme pochytili, že lajny jsou průběžně uzavíraný. Vzhledem k bouřce předchozího dne a k dnešnímu provozu usuzujeme, že se jedná o průběžný opravy, což se potvrzuje odklizením nebezpečně nahnutýho stromu a opětovným otevřením modrý lajny. Kuba už den předem odhalil odbočku na spodní části červený, která vede na zábavnej trail s vysokejma klopenkama, dřevenou vlnkou a končící megadirtem, kterej se tvarově zdá jak vystřiženej ze SNB časáku. Na dřevěný vlnce však totálně přepísknu rychlost a tak místo na dopad vlnky se moje přední kolo potkává s odrazem za vlnkou a tak letím přes řidítka, dopadám do pařezů, koloběžka letí v saltech nade mnou. Kupodivu se mi stalo pouze to, že sem utrh knoflík od kraťasů a rozbil zip na poklopci (pozn. Kuba: vzhledem k tomu že havran jezdí na ostro bylo výsledkem, že jsme na něj čekali cca 10 minut a už jsme si s Lukýskem říkali, že se mu něco stalo, načež se havran vynořil a kraťasy měl zajištěný chráničem na loket, jinak by jel s kraťasama u kolen).

Mírně odřenej loket a rameno se nepočítá. Další ukázkovou rychtu jak z učebnice padání dávám na miniklopenkách na červený, kdy mi ujíždí přední kolo a vytírám klopenku břichem – hlavně, že kolena jsou v pohodě!!! Další speciální dovedností se vytahuju, když nahoře na lanovce zjistím, že mám prázdný zadní kolo – s čímž ale dávám první lavici a defekt zjistím až po první klopence. Zastavuju a oznamuju klukům na rampě kde se traily kříží, že sem píchnul a nejedu dolu. Kuba slíbí, že se vrátí s duší a jedou dolů. Já se vydrápu zpátky k horní stanici a čumím na ty blázny co dávaj lávky, drop ze střechy a ten mega odpalovák. Chvíli předtím, než se Kuba vrátí nalézám ve svý kapse klíče od auta. S úsměvem a beze slov předávám klíče Kubovi aby se dostal do auta pro duši a vercajk a čekám na jeho další otočku. Tu vyplňuju pohledem na jiný šílence co se nechávaj pouštět na laně z lanovky na jinej kopec. Po opravě a sjezdu s batohem a velkou pumpičkou na zádech dáváme pauzu u stanu a tentokrát velmi slabě žádáme apoň nějakej obláček. Nic však nepříchází a po obědě valíme zpátky na lano. Užíváme si dál už dost poničenou trať a zkoušíme pořádnej polet na megadirtu s větším či menším zdarem. Poslední jízdu dáváme už jen s vypětím posledních sil – sroletovaný klopenky dávaj strašně zabrat rukám a já chytám i náznaky křečí do prstů. Den končíme po rychlým nákupu na grilovačkou a rakouským pivkem u ohně až ve 4 ráno.

Ráno se opakuje vítání slunce proklínáním, který ale nekončí jen u adresáta na nebi ale pokračuje ke škodičovi, kterej sbalil Kubovi kolobrndu. Po Kubových dotazech u lana se od místního slováka dozvídá, že nějaký ženský tu samou noc zmizelo kolo a že se to tady poslední dobou stává a že ještě nikoho nechytli. Kuba frčí na pevňáku na policejní stanici a po chvíli se vrací i s hlídkou, která místo krádeže (náš nádhernej kemp) obhlídne a po zvídavých dotazech odjíždí. Den teda začíná dost tragicky ale nemíníme to dneska úplně zabalit i z důvodu, že Lukáš má už koupenou dvoudenní permici. Dohoda s Kubou, že bude jezdit první část zbývajícího dne a já zbytek abych nemusel převazovat obvazy před plánovanou konečnou foto sešn. A tak sedím pod lanem a datluju tuhle část reportu na sluníčku.

Po pár jízdách v úmorným vedru to vzdává nejdřív Lukáš (jezdí celej v černým a eště v krunýři takže se asi není proč divit) a jízdu po něm i Kuba. Potkáváme další čechy – jeden z nich na eRBéčku, který Lukáš okomentoval „Mám hezčí!“. Další se před Kubou potom bavěj o nějakým typanoi co na tý koloběžce lítá jak blázen (hehe to bylo o mě, heč! (pozn Kuba: kdybych v tu chvíli jezdil já, tak budou mluvit o mě Heč!)).

Pauzu moc neměškám a zavazuju kolena obvazem jako před každým ježděním tady a du na to. Jezdím sám protože Lukáš si dával jídlo a po včerejšku nám všem nebylo moc dobře (kocovina z předchozí noci se projevila na výdrži a ve spojení s neskutečným vedrem se vůbec nedivím). Ve chvíli kdy začínám jezdit už bikerů kvapem ubývá a tak mám lanovku po každý celou jen pro sebe. Dělám si plán jak jezdit a hodně si to užít – vychází mi, že úseky co byli včera dost zničený budu jezdit na půl plynu abych se neunavil a zároveň tam nestrávil tunu času. Mám na ježdění něco málo přes hoďku a nakonec to dávám 5-krát, což je celkem dobrej výkon. Užívám si první lavici na červený jako bych na ní vyrost, od druhý jízdy si dávám horní široký lávky na začátku černý, který sou samozřejmě zadarmo, jen to zkusit . Další věc, na kterou sem se chystal, je ten pekelnej odpalovák ale v dnešní kondici sem na to prostě neměl koule. Na úseku, kterej sem si nazval „Hopky dupky“ sem chtěl pokořit wallride, kterej je na prostřední lavici ale ani jednou sem se k tomu prostě neodhodlal. Nechávám si něco na příště jak se říká, že jo. Převážnou část cesty dolů dávám stejný věci co den předtím, lavice a dvojáčky do pohody. Na včera Kubou objeveným trailu kde sem včera zubožil svoje kraťasy dávám v poslední jízdě úzkej prkenej drop, o kterým Kuba říkal, že se dá i v malý rychlosti, což potvrzuju i když podle toho jak to vypadá z lanovky bych to nikdy neřekl. Megadirt si dávám ve středním skillu což znamená frajeřinky ano ale dopad není v místech kam lítaj akrobatický bikeři. Poslední jízdu taky konečně nacházím odvahu na lávky nad lanem, který jsou označený jako červená ale pro mě je to větší horror než lávkovej drop s dirtovejma lavicema označovanej jako expert (černá). Dám je ale v klidu (klasika – stačí to jen zkusit a je to zadarmo). Pro jistotu opakuju ještě jednou což znamená vytlačení. Druhej pokus co měl bejt na jistotu ovšem na jistotu moc není a málem sjedu z první lávky po tom co blbě naskočím a brnknu o ní předním kolem. Dojíždíme sme do Salbachu takže vykládání, stan, grill a tak pokračování v psaní zas jindy. (5.7. >III<)

Příspěvek Scooters trip 2015 (30.6.-12.7.2015) – část první pochází z GRAVITY SCOOTERS

Do tohohle bikeparku se celá NCSP ráda vrací. Přestože jsme tam tuhle sezonu každý z nás minimálně jednou byl, rozhodli jsme se jet tam znovu a po delší odmlce, zase komplet. Tentokrát se dala dohromady větší banda a společnost nám dělalo pár kamarádů, bikerů.  Na parkoviště dorážíme něco po desáté a potkáváme se s Trenérem (Honzin) a Pavlem. Zakoupíme dvoudenní permice (až na Trenéra – ten jde do bodovky) počkáme, až si Kuba vymění duši (zase to nějak nestihl udělat doma, táhne se tohle prokletí s ním celou letošní sezonu, měl by ty dvacítky přestat píchat) a hurá nahoru, na Flow Country. Dneska by to šlo, zapomněli jsme si asi nasadit brzdy, všichni to dolů dáváme v nebezpečné rychlosti, dokonce i já stíhám pekelné tempo kluků. Trať je lehce zmoklá, což je výhoda, klopený jsou jak z betonu, skvěle se do nich opírá. První dvě jízdy si sice musím zvykat na nové chrániče (na krunýř proto – že skoro nevím že, ho mám, skvělej pocit a na prkno kolem krku naopak proto, že cítím něco, co tam být nemá). Je sice víkend, ale máme štěstí, v Geissu ani noha. Trenér je s formy (podával noc předtím olympijské výkony – prej, což nám nahrává v utahování si z něj), tak to balí do hospody na schnitzell a pak do auta, spát. Odpoledne se zas všichni potkáváme, ale začíná pršet.

Déšť nevadí až do doby, kdy přestává být vidět a promoklí durch víme, že začíná být zle. Volíme kratší mokrou pauzu a doufáme, že to přejde. Po čase už jen mrholí, tak až na Kubu, který nemá brýle a je v hejtu z mokra pokračujeme. Flow je za mokra snad ještě lepší, dost nás to baví, jen cestou na horu nás drtí neskutečná kosa. Těšíme se večer na oheň grill a pivka.

Večer za námi přijede Mosquiťák s kamarádem Petrem, byli ten den na Špičáku. Máme pohodu s ohněm a grilem. Hvězdy na obloze nám říkají, že zítra bude sunshine. Znaveni alkoholem někdy v noci usínáme a pravda, ráno nás budí nádherné sluneční paprsky….

Než však stihneme posnídat, paprsky se mění v jeden černý mrak a leje jak ze sta konví. Start dnešního pojezdu budeme muset odložit, nevadí. Kolem jedenácté je počasí už mírnější, jezdit se dá (sem tam mrholí, občas sprchne víc a občas vůbec) tak dem nato. Lano celý pro nás. Dnešek mě baví ještě o něco víc, dokonce i Trenér (dneska má formu) mě chválí. Lavice až na jeden pokus – a pouze tu druhou sice stále neodlítávám, ale těší mě pohled na kluky, jak jim to jde. I přes to, že je tam opravdu těžké sehnat bez řetězu rychlost, to dávají čistě a i s trikama.

Kuba si to rozmyslel a konečně začal píchat starší, dvacetšestky tak jde zase měnit duši. Havran nezůstává pozadu a píchá taky, tentokrát dvacítku. Horu zahalí mlha, a cestou vzhůru to v nás vyvolává parádní pocity. Stuha dohlídnu na Pavla, co jede přede mnou. Mosquiták hecne Havrana na Downhillovku, já a Kuba s chutí odmítáme – tak nějak už asi víme, do čeho bychom šli. S ne moc nadšeným Havranem se potkáváme u fourcrossu, kde nám sděluje své super dojmy jak si to (ne)dal.

Nálada je skvělá, i přes nepřízeň počasí, nechce se nám domu… Mosquiťák nahrává na GoPro pár slavných minut HAvrana na začátku Flow a pak už jen tak tak stíháme poslední jízdu, dneska zamykáme. Shaa

Příspěvek Deštivý Geiss, září 2014 pochází z GRAVITY SCOOTERS