Scooters trip 2015 (30.6.-12.7.2015)

Plán vyrazit na vejlet s koloběžkama není nic novýho. Tři tripy už se udály v předchozích letech (2012 – Shaa + Kuba, 2013 -Shaa + Kuba + Lukýsek, 2014 – Shaa + >III<). Termín byl stanoven na začátek celotýdenního provozu všech parků určených k navštívení a to tedy od 1.7.. V plánu bylo navštívení následujících parků: Bikepark MTB-ZONE Geisskopf (německo), Bikepark Lenzerheide (švýcarsko), Bikepark Serfaus-Fiss-Ladis, Bike-Circus Saalbach Hinterglemm, Bikepark Leogang, Mountainbike Park Wagrain, planai Bikepark, Bikepark Zau[:ber:]g-Semmering (vše rakousko).
Celej report je z velký většiny psanej přímo během tripu a tak je rozdělenej na různě velký a různě zábavný části – podle času, únavy a sil píšícího.

Pravděpodobně něčí pokřivený smysl pro spravedlnost nebo nějaká jiná vyšší moc tomu chtěla aby sestava koloběžkového tripu byla opět dvoučlenná a to tentokrát Kuba + >III< (+Lukýsek na kole). Stalo se tak, že Shaa, která byla 14dní před tripem na výjezdu v Semmeringu, přijela se zlomenou klíční kostí a tím její sezóna dostala na čas stopku. V den výjezdu 30.6. byla právě na operaci, která znamenala instalaci šroubů pro možnost srůstu a zahojení kostí. Původně byla posádka tripu plánovaná ve čtveřici, kterou doplnil kamarád biker – Lukáš, který byl už na druhém tripu v 2013 se Shaa a Kubou. Nakonec tedy plně pánská jízda se započala kde jinde než na kopci koloběžkám zaslíbeném a to na Bohdalci. Naloženy jsou kromě Iron Colsů a Lukášovo červeňáka RB i pevňáky Kuby a >III<. Cesta do první destinace, do oblíbeného a nejbližšího Geisskopfu, proběhla bez větších problému se zastávkou v Modřanech pro páteřák a zastávkou před hranicí CZ/DE na policejní kontrolu. Večer postavení stanu a dvě pivka na dobou noc včetně nezbytné večeře – tentokrát bez grilu protože jsme dorazili cca v 1 hodinu ráno. Proběhla také minikonverzace se sousedy z karavanu, kteří nám sdělili jejich plán na trip né moc se lišící tomu našemu.

Ráno vstáváme a dle instrukcí Shaa zaslané skrz SMS moc nemeškáme, dáváme snídani, sestavujeme scootery a vyrážíme na kopec. Lukáš kupuje nezbytnou jednodenní permici za 37 éček (denní stojí 28e… nevíme jak jí lukáš pořídil za 36?) a valíme na lano. Skoro žádný lidi takže fronta většinou žádná, jinak maximálně 2 – 3 lidi – no stress! Po třech jízdách na flow country si Lukáš ověřil, že malej rejd na kole mu tady nevadí a dáváme pauzu na jídlo. Kempingovej dvouplotýnkáč připraví baštu, kterou slupneme jedna dvě a vracíme se na kopec. Dáváme další jízdy včetně zaznamenávání na foto i video. Flow se jezdí rychle a páč je sucho tak to i občas trochu klouže a některý ze zatáček jsou trochu sroletovaný ale nijak nám to nekazí náladu z parádního pojezdu.

Slunce při ježdění pere jako blázen a tak dáváme žíznivou pauzu u auta. Pak už zbejvá poslední cca hodina a tak dáváme třikrát For Cross což je ještě rychlejší a víc to klouže ale je to zábava a hlavně rychle se to opakuje páč je to krátkej trail. Poslední jízdu ovšem nenecháváme náhodě a využíváme poslední lano na výjezd až nahoru a dáváme Flow. Logisticky vymyšlený postup vracení permice v automatu, který funguje pouze do 17-ti a nelze ho stihnout, když jedeš posledním lanem v 16:45 nahoru, vychází (Lukáš projde turniketem a Kubovi podá permici, kterej ji vrátí do automatu). Poslední jízdu a poslední polet si >III< užije na maximum a dává pravou nohu z boardu co nejvíc dopředu z levý strany předního kola co to snad kdy svět uvidí. To je supr ale dopad už tak super není a výsledkem jsou obě odřený kolena. Tím pro dnešek ježdění končí – tzn. žádný plánovaný blbnutí na lavicích. Umejt, dojíst zbytky od oběda a rychle sbalit, stihnout nakoupit pečivo a tabák a fofrem do švajcu. Dojezd je GPSkou hlášenej cca na půlnoc ale s naší plánovanou zastávkou na jídlo a nechutí kupovat celoroční švýcarskou dálniční známku – páč jinou než roční nemaj – tzn. budeme se flákat po okreskách – očekáváme dojezd mezi 1-2 ranní. (1.7. >III<)

Dojezd do Lenzerheide nakonec po grilovačce na odpočívadle a krátké motanici v krátkém úseku rakouska byl cca ve tři ráno. Cestou ještě prohlídka od švýcarských policajtů, který kontrolovali doklady a byli zvědaví jestli nejedeme vydělávat do jejich bohatýho bankovního kraje žonglováním na ulici. V místě naší další destinace vede cesta do pekelnýho kopce. Převýšení mohlo bejt snad 1500 metrů, samá zatáčka a tak. Samotnej bikepark a hlavně místo blízko něho na kemp sme trochu hledali a to hlavně kůli uzavírce. Ta nakonec byla k našemu podivu z důvodu downhillových závodů, který se ale konali až o víkendu. Po krátkým rozhovoru s jedním z nočních hlídačů parku, jehož angličtina se rovnala mojí španělštině, nakonec parkujeme mimo areál. Kluci stavěj stan a já končím v autě, protože kolena pořád mokvaj a nechci totálně zašpinit spacák. Ráno jdeme s Kubou na obhlídku co se vlastně děje a zjišťujeme, že park je zavřenej. Budíme Lukáše, kterej řídil celou noc, balíme stan a vyrážíme na cestu do Serfausu. Cesta je nádherná, pekelnou soutěskou se dostáváme dál do místa kde potkáváme sníh a projíždíme nečím co jsme nazvali měsíční krajinou… Při takových úžasných pauzách budíme Lukáše, kterej dospává předchozí noc strávenou za volantem.

V šíleným vedru dojíždíme do Serfausu, samozřejmě nechybí krátké bloudění pod asi milionem lanovek. Lukáš našel parádní místo na kemp kousíček od lanovky takže po nabrání paliva parkujeme tam a stavíme party stan. Zbytek dne totálně prozevlíme pod stanem v tom šíleným vedru. Mě to vedro odrovná a du si ještě před setměním „na chvilku“ lehnout ale spím až do rána. Kluci naopak s tmou získavají sklill a zdolávají lahev vodky s nespočtem piv. Ráno nás budí pekelnej pařák a připravujeme se na ježdění. Po desinfekci omotávám kolena obvazama a obalujem se do chráničů. Chodím jako robot nebo hokejovej brankář s betononama. Každej krok je utrpení ale jakmile skočím na board koloběžky sem jak ryba ve vodě. Řádíme jak divý a užíváme nádhernej park se spoustou tras, krásnejma klopenkama, milionem skoků a to všechno v totálně upraveným stavu. Můj skill v padání zvyšuju hned první jízdou na červený lajně kdy padám v jedný z prvních klopenek a s myšlenkou na kolena se válím po boku a po zádech. Jelikož je pátek tak ani není moc lidí a tím nás ježdění baví o to víc. Jedinou vadu, kterou na dnešním dni shledáváme je to šílený vedro. Modlíme se za mraky. V okamžiku kdy dáváme pauzu, naše přání se splňuje. Obloha se zatahuje a po chvíli začne i krápat. Přírodažel naše modlitby byli asi moc přehnané a tak se strhává bouřka, při který raději snižujeme party stan na sedačkovou výšku a pomalu sklízíme věci pod stanem z míst kde se začínají tvořit louže. V tu chvíli začínají naše modlitby mít opačný ráz a po cca dvou hodinách se bouřka uklidní nebo zmizí do jinýho údolí a vylezá slunce. Okamžitě se vrháme do chráničů a jezdíme do konce provozní doby. Poslední jízda však ze začátku vypadá, že nepovede po lajnách ale po přístupový cestě – trasy byly uzavřený páskama. Po tom, co Kuba vyrazí po cestě nás s Lukášem pravděpodobně správci parku pouštěj a tak frčíme dolů. Kuba se přidává po pár metrech a tak dáváme poslední jízdu komplet. Nakonec to stavíme s Kubou nad dirtovejma lavicema nad lanovkou a sháníme odvahu dát je. Já mám větší strach z dřevěnýho dropu protože nedokážu uvěřit, že bych měl rychlost ho dát. Kubá má zase respekt z těch skoků. Nakonec to Kuba vzdává, že je unavenej a nebude blbnout jako já první den v Geissu. Já tam zůstávám a nakonec se odhodlám a ten pitomej drop dávám abych samozřejmě zjistil, že obavy byly opět napsrosto a absolutně planý a rychlost je dostatečná i při obyčejným odrazení se při rozjedu. Tím samozřejmě naštvu Kubu, kterej si to vytlačí a společně to dáváme oba. Když sme u bilancí skillu tak ještě musím vyzdvihnout nádhernou lavici na začátku červený, která je podle mě epesní a báječně si ten polet užívám. Další skok na červený je dřevěnej odpalovák s dopadem ve vzdálenosti cca 8 metrů. Tak na ten teda koule namáme. Samotnej skok nebude tak hroznej jako ta šílená rychlost, kterou se na to všichni skokani řítěj. My ho stejnou rychlostí objíždíme a zdaleka nejsme jediný se stejným pudem sebezáchovy. Ostatní skoky nestojej za samostatnou zmínku – jsou prostě v pohodě a k zulíbání. Večer všichni unavený dáváme grill. Zdravíme se s novýma spolukempujícíma a usínáme ještě před půlnocí. Domlouváme se, že zůstaneme v tomhle ráji až do neděle.

Druhý den začíná stejným rituálem. Vylézání ze spacáku za pekelnýho vedra. Přípravu tentokrát urychlujeme a valíme hned na lano. Lukáš kupuje dvoudenní permici, já nechávám nabíjet telefon v bikeshopu a frčíme lanem vzhůru na kopec. Je sobota což je poznat podle návštěvnosti lidí – těch je cca třikrát tolik, potkáváme i týpka z čech, kterýho zná náš trenér z NYXu. Lajny sou o poznání víc zdrbaný tím provozem a tak se z milovaných klopenek pomalu stává nechtěná nutnost a někde už i utrpení. Už během předchozího dne sme pochytili, že lajny jsou průběžně uzavíraný. Vzhledem k bouřce předchozího dne a k dnešnímu provozu usuzujeme, že se jedná o průběžný opravy, což se potvrzuje odklizením nebezpečně nahnutýho stromu a opětovným otevřením modrý lajny. Kuba už den předem odhalil odbočku na spodní části červený, která vede na zábavnej trail s vysokejma klopenkama, dřevenou vlnkou a končící megadirtem, kterej se tvarově zdá jak vystřiženej ze SNB časáku. Na dřevěný vlnce však totálně přepísknu rychlost a tak místo na dopad vlnky se moje přední kolo potkává s odrazem za vlnkou a tak letím přes řidítka, dopadám do pařezů, koloběžka letí v saltech nade mnou. Kupodivu se mi stalo pouze to, že sem utrh knoflík od kraťasů a rozbil zip na poklopci (pozn. Kuba: vzhledem k tomu že havran jezdí na ostro bylo výsledkem, že jsme na něj čekali cca 10 minut a už jsme si s Lukýskem říkali, že se mu něco stalo, načež se havran vynořil a kraťasy měl zajištěný chráničem na loket, jinak by jel s kraťasama u kolen).

Mírně odřenej loket a rameno se nepočítá. Další ukázkovou rychtu jak z učebnice padání dávám na miniklopenkách na červený, kdy mi ujíždí přední kolo a vytírám klopenku břichem – hlavně, že kolena jsou v pohodě!!! Další speciální dovedností se vytahuju, když nahoře na lanovce zjistím, že mám prázdný zadní kolo – s čímž ale dávám první lavici a defekt zjistím až po první klopence. Zastavuju a oznamuju klukům na rampě kde se traily kříží, že sem píchnul a nejedu dolu. Kuba slíbí, že se vrátí s duší a jedou dolů. Já se vydrápu zpátky k horní stanici a čumím na ty blázny co dávaj lávky, drop ze střechy a ten mega odpalovák. Chvíli předtím, než se Kuba vrátí nalézám ve svý kapse klíče od auta. S úsměvem a beze slov předávám klíče Kubovi aby se dostal do auta pro duši a vercajk a čekám na jeho další otočku. Tu vyplňuju pohledem na jiný šílence co se nechávaj pouštět na laně z lanovky na jinej kopec. Po opravě a sjezdu s batohem a velkou pumpičkou na zádech dáváme pauzu u stanu a tentokrát velmi slabě žádáme apoň nějakej obláček. Nic však nepříchází a po obědě valíme zpátky na lano. Užíváme si dál už dost poničenou trať a zkoušíme pořádnej polet na megadirtu s větším či menším zdarem. Poslední jízdu dáváme už jen s vypětím posledních sil – sroletovaný klopenky dávaj strašně zabrat rukám a já chytám i náznaky křečí do prstů. Den končíme po rychlým nákupu na grilovačkou a rakouským pivkem u ohně až ve 4 ráno.

Ráno se opakuje vítání slunce proklínáním, který ale nekončí jen u adresáta na nebi ale pokračuje ke škodičovi, kterej sbalil Kubovi kolobrndu. Po Kubových dotazech u lana se od místního slováka dozvídá, že nějaký ženský tu samou noc zmizelo kolo a že se to tady poslední dobou stává a že ještě nikoho nechytli. Kuba frčí na pevňáku na policejní stanici a po chvíli se vrací i s hlídkou, která místo krádeže (náš nádhernej kemp) obhlídne a po zvídavých dotazech odjíždí. Den teda začíná dost tragicky ale nemíníme to dneska úplně zabalit i z důvodu, že Lukáš má už koupenou dvoudenní permici. Dohoda s Kubou, že bude jezdit první část zbývajícího dne a já zbytek abych nemusel převazovat obvazy před plánovanou konečnou foto sešn. A tak sedím pod lanem a datluju tuhle část reportu na sluníčku.

Po pár jízdách v úmorným vedru to vzdává nejdřív Lukáš (jezdí celej v černým a eště v krunýři takže se asi není proč divit) a jízdu po něm i Kuba. Potkáváme další čechy – jeden z nich na eRBéčku, který Lukáš okomentoval „Mám hezčí!“. Další se před Kubou potom bavěj o nějakým typanoi co na tý koloběžce lítá jak blázen (hehe to bylo o mě, heč! (pozn Kuba: kdybych v tu chvíli jezdil já, tak budou mluvit o mě Heč!)).

Pauzu moc neměškám a zavazuju kolena obvazem jako před každým ježděním tady a du na to. Jezdím sám protože Lukáš si dával jídlo a po včerejšku nám všem nebylo moc dobře (kocovina z předchozí noci se projevila na výdrži a ve spojení s neskutečným vedrem se vůbec nedivím). Ve chvíli kdy začínám jezdit už bikerů kvapem ubývá a tak mám lanovku po každý celou jen pro sebe. Dělám si plán jak jezdit a hodně si to užít – vychází mi, že úseky co byli včera dost zničený budu jezdit na půl plynu abych se neunavil a zároveň tam nestrávil tunu času. Mám na ježdění něco málo přes hoďku a nakonec to dávám 5-krát, což je celkem dobrej výkon. Užívám si první lavici na červený jako bych na ní vyrost, od druhý jízdy si dávám horní široký lávky na začátku černý, který sou samozřejmě zadarmo, jen to zkusit . Další věc, na kterou sem se chystal, je ten pekelnej odpalovák ale v dnešní kondici sem na to prostě neměl koule. Na úseku, kterej sem si nazval „Hopky dupky“ sem chtěl pokořit wallride, kterej je na prostřední lavici ale ani jednou sem se k tomu prostě neodhodlal. Nechávám si něco na příště jak se říká, že jo. Převážnou část cesty dolů dávám stejný věci co den předtím, lavice a dvojáčky do pohody. Na včera Kubou objeveným trailu kde sem včera zubožil svoje kraťasy dávám v poslední jízdě úzkej prkenej drop, o kterým Kuba říkal, že se dá i v malý rychlosti, což potvrzuju i když podle toho jak to vypadá z lanovky bych to nikdy neřekl. Megadirt si dávám ve středním skillu což znamená frajeřinky ano ale dopad není v místech kam lítaj akrobatický bikeři. Poslední jízdu taky konečně nacházím odvahu na lávky nad lanem, který jsou označený jako červená ale pro mě je to větší horror než lávkovej drop s dirtovejma lavicema označovanej jako expert (černá). Dám je ale v klidu (klasika – stačí to jen zkusit a je to zadarmo). Pro jistotu opakuju ještě jednou což znamená vytlačení. Druhej pokus co měl bejt na jistotu ovšem na jistotu moc není a málem sjedu z první lávky po tom co blbě naskočím a brnknu o ní předním kolem. Dojíždíme sme do Salbachu takže vykládání, stan, grill a tak pokračování v psaní zas jindy. (5.7. >III<)

￩￫ x